pondělí 21. prosince 2015

Proč polyamory

Tento článek píšu jako shrnutí základních myšlenek a odpovědí, které mám zpravidla tendenci říct všechny najednou, když se mě někdo zeptá: “A proč to vlastně děláš?” Důvody jsou to filozofické i praktické a některé spolu souvisí, takže je nutné je říct pohromadě. Některé zní samostatně tvrdě, a proto je důležité vědět, že jsou říkány v kontextu těch ostatních. Budu ráda, pokud je budete chtít zde nebo na facebooku víc rozebrat, případně přidat další pohledy a důvody.

Co je, a co není polyamory

Než se pustím do jednotlivých myšlenek, ráda bych lehce ohraničila, co je, a co není polyamory. Polyamory je prožívání více láskyplných vztahů zároveň, a to po domluvě a s ohledem na city a štěstí všech zúčastněných. Pokud někomu lžete, nebo ho jen držíte v nevědomosti o věcech, o kterých by rád věděl (jako s kým spíte, nebo do koho jste zamilovaní), není to polyamory. Polyamory není střídání partnerů pouze za účelem sexu. Polyamory není ani říct: “Já si budu dělat, co budu chtít, a ty to musíš akceptovat, protože máme otevřený vztah.” Polyamory je přístup k životu, ve kterém vítáte lásku ve všech jejích podobách, ve kterých přichází, a pomocí upřímné komunikace mezi všemi zúčastněnými se snažíte dosáhnout stavu, ve kterém budou všichni co možná nejvíce šťastni.

Lidé nejsou monogamní

První protiargument, který je většinou slyšet, je, že lidé jsou přece monogamní tvorové. Já si to nemyslím. (Mimo jiné se mnou souhlasí i autoři výborné knížky Sex at Dawn, kterou tímto doporučuji.)

Je více lidi, kteří se ke mně hodí

Mnoho lidí se shodne na tom, že neexistuje jen jeden “osudový” partner, který tam někde venku čeká, aby k vám zapadl jako přesná druhá polovina. Jinými slovy, že nemáme jen jeden “pokus” najít někoho, s kým budeme opravdu šťastní. Pokud ale existuje víc než jeden takový člověk, je možné, že potkáme dva takové současně, co potom?

Lide se zamilovávají, i když jsou ve vztahu

Fakt je ten, že lidé se čas od času zamilují, i když mají vztah, ve kterém jsou šťastní, i když svého partnera milují. Mnozí pak hledají chybu v sobě, v partnerovi, nebo ve vztahu a bez možnosti polyamory to ve výsledku nebývá příjemná situace. Pravděpodobně jste to vy nebo někdo z vašeho okolí zažili.

Nevěrní jsou skoro všichni – a polyamory je rozhodně lepší volba.

Výše popsaná situace občas končí nevěrou. Různé statistiky udávají, že 50% někdy i 70% lidí je někdy za život nevěrných. Samozřejmě o vypovídací schopnosti podobných statistik si můžeme myslet svoje, ale předpokládám, že máte podobnou zkušenost jako já, že lidé mého věku, tj. řekněme brzkých -cet , už často nějakou zkušenost s nevěrou mají, a to máme před sebou ještě dlouhý život.
Nevěra je ošklivá věc a často horší než ten samotný akt je to, co se kolem ní nabalí. Lži, předstírání, snížení sebehodnocení, zrazení důvěry. Ostatně si myslím, že z toho i to slovo pochází. Ne-věra, proti důvěře, slovo podvádění to má v sobě přímo, podvádění je jednání proti dohodnutým pravidlům.
To procento je tak vysoké, že těžko nad tím můžeme mávnout rukou, že je to uklouznutí pár bezohledných lidí, kteří si neváží toho druhého. Naopak bych řekla, že to ukazuje všeobecnou tendenci lidí nebýt monogamní. Polyamory nabízí cestu, jak se vypořádat s pohnutkami, které k nevěře vedou, slušně a bez zbytečného ubližování těm, na kterých nám záleží.

Vyžadování monogamie není důkazem lásky

Spousta lidí s láskou směšuje vztahovou či sexuální exkluzivitu a někdy dokonce i její vyžadování. Je to opravdu tak, že “Kdo nežárlí, nemiluje”? Já si myslím opak.

Nemám právo ovládat partnera

Partner je s vámi dobrovolně, jako nezávislý jednotlivec, který se s vámi rozhodl trávit čas. Právě ta dobrovolnost je na tom nádherná. Není to příjemnější pocit, než když víte, že je k vám druhý připoután nějakým společenským pravidlem? To že někoho milujete, a dokonce ani to, že on miluje vás, nedělá z vašeho partnera váš majetek. Chci tím říci, že není ani na místě, ani vhodné snažit se partnerův život řídit.

„Mám tě rád takového, jaký jsi“

Myslíte-li tuhle větu vážně, zamyslete se, co všechno znamená. Pokud respektujete partnerovu individualitu, neznamená to respektovat jen jeho přístup k práci a koníčkům, ale i k jeho citům. Milujete-li člověka jako celek, težko můžete říct, že je úžasný ve všem, jen některé jeho hluboké pohnutky jsou zrovna špatně. Naopak, to že se váš partner zamiluje do někoho jiného, odkrývá přávě tu část, která se vám na něm pravděpodobně tolik líbila, když jste se dávali dohromady vy.

„Chci, abys byl štastný“

Není snad toto princip lásky? To že někoho miluji, podle mne znamená právě to, že jsem šťastná, pokud vidím svého partnera šťastného. A to ať už je to kvůli mně, kvůli úspěchům v práci nebo díky koníčkům. Proč by měli být další lidi vyjímkou? Je přeci výborné, když se můj partner obklopí lidmi, díky kterým je šťastnější. Žárlivost, tedy otočení tohoto principu, že mi vadí, pokud je partner šťastný s jinými, mi připadá jako popření lásky.

Monogamie není výhodná

Věřím tomu, že partner tu není od toho, aby plnil vaše potřeby, nebo aby zajišťoval vaše štěstí. To je úkol každého člověka pro sebe zvlášť. Ale samozřejmě, že jsme často šťastnější, pokud jsme s partnerem. Nemyslím si, že je správné požadovat, aby se partner přizpůsobil vám, kdykoli potřebujete něčí pozornost. Lepší než chtít po někom, aby se staral o vaše štěstí, je dát si vzájemně možnost trávit čas i s někým jiným, a pak se zase tešit na čas strávený spolu. Čas, který spolu strávíte spontánně, potom bude o to příjemnější.
Každý člověk je jiný a každého baví něco jiného. Málokdy se najdou dva lidé, kteří se ve svých zálibách, jejich intenzitách a koneckonců i ve všeobecném přístupu k životu stoprocentně shodují. Stejně jako člověk rád jí rozmanité jídlo, stejně tak je příjemné trávit život s různými lidmi. A pokud se mezi více lidmi rozvine romantický vztah, proč se mu bránit?

Je to trénink správného přístupu k životu

K úspěšnému pratikování polyamory si potřebujete umět uvědomit, co vlastně chcete (to je to nějtěžší), potom to umět říct (to také není lehké), dohodnout se a nakonec se umět chovat podle té dohody (to už je po splnění předchozích dvou bodů vlastně hračka). A život jako takový má vlastně podobné požadavky. Polyamory je tak jakýsi praktický trénink k životu, který později mnohokrát oceníte.

Párování nezpárovatelných

Díky polyamory spolu můžou být lidé, kterým by monogamní vztah nefungoval. Vezměme třeba jednoho, který chodí rád mezi lidi, a druhého, který tráví čas rád doma v soukromí. Ani jedno není nijak špatně, a stane se, že se takoví lidé přitahují. Zpočátku třeba podobné rozdíly překryje zamilovanost, ale později často vzniká velký tlak na kompromisy, které nedělají radost ani jednomu. Kompromis, jak se říká, je oboustranná rezignace. Není potom lepší, když první jmenovaný najde jiného partnera na výlety mezi lidi, a tráví pak spolu čas jen takovým způsobem, který oběma vyhovuje, a rozdílné potřeby řeší každý po svém? Polyamory ukazuje, že může být i lepší řešení než kompromis.

Prožívání zamilovanosti

Zamilovanost je nádherný stav, srdce buší, břicho se svírá, ruce se potí a celý svět je najednou barevnější. Tento stav čas od času prožít, a to otevřeně a s podporou okolí i partnera, je úžasná a nedocenitelná možnost. Opravdu je láska bránit člověku, aby něco tak krásného zažil? Myslím, že naopak se štěstí z nového vztahu přenáší i k stávajícímu partnerovi, dáme-li tomu šanci.

Láska

Na závěr si nechávám nejdůležitější a současně nejsložitější důvod na vysvětlení. Proč polyamory? Protože miluji lásku. Samozřejmě ji ráda prožívám. Mám ráda, když vidím lidi na sebe zamilovaně koukat, líbí se mi, když vidím lidi, kteří jsou spolu šťastní, a mám radost, i když se k sobě někdo má na veřejnosti, což někteří znechuceně odmítají. Samozřejmě, že tento pocit je silnější, pokud se to týká lidí, které mám ráda. Láska je podle mě nádherná síla, které není nikdy tolik, aby nemohlo být úžasnější, pokud by jí bylo víc. A proto odmítám se jí bránit jenom proto, že se mi zrovna “nehodí do krámu”, protože onen objekt má zrovna špatný věk, pohlaví, nebo třeba proto, že miluji i někoho jiného.
Polyamory není žádná zkratka ke štěstí, někdy je to cesta trnitá, jak jen vztahy umí být. Jsem přesvědčená, že pro mne je to ta správná cesta. Jestli je to cesta i pro vás, musíte zvážit sami. Doufám, že tento článek podnítí nějaké zajímavé úvahy, a budu se těšit na vaše reakce.


Autor/Zdroj: Fronéma

1 komentář:

  1. ano souhlasím,bohužel každý na to nemá....někdo na to ,mít více lásek a někdo na přiznání stávajícímu partnerovi.....

    OdpovědětVymazat